Ozvěny fašistické okupace na Valašsku
Ozvěny fašistické okupace na Valašsku, aneb jarní vzpomínání
Letos na 15 březen připadlo již 80. výročí od nejčernějších dnů v naší historii. Ten den byla dokončena fašistickým Německem likvidace samostatné národní existence Čechů a Slováků ve svém prvním samostatném státě od dob Bílé hory. Stalo se tak za podpory, jak spojenců Německa, tak i za podpory našich západních spojenců. Pamatují se na to dobře i členové mé rodiny, tetička a strýček, sourozenci mé maminky právě proto, že můj dědeček a babička zrovna v ten den 15. března 1939 nesli mou maminku Marii ke křtu. A jak říkala kmotřenka Pavlíková při svém vzpomínání, jim nad hlavou létaly německá letadla a projížděla po silnici vojenská německá kolona a mnohá vozidla zastavila na zdejším otrokovickém náměstí. Mnoho lidí tehdy dle pamětníků brečelo vzteky a zatínali ruce v pěst.
Proč to vzpomínám? Protože v té době i přes perzekuce, zastrašování začal vyrůstat organizovaný odpor našich lidí proti okupaci i na Moravě. Ostravsku, Slovácku, Valašsku....
Píšou o tom mnozí pamětníci, dosvědčují to mnohé publikace historiků i kronikářů. Mnoho našich občanů je vězněno, posíláno do koncentračních táborů a odsuzováno k trestům smrti a mnohaletým žalářům. Jsou vypalovány obce jako Lidice, Ležáky, později další.
Každé jaro a koncem března a dubna vzpomínají na Valašsku řádění gestapa a trestných oddílů a SS a policie v souvislosti s rozvojem partyzánského a odbojového hnutí na jihovýchodní Moravě. Toto se aktivizovalo v souvislosti se vznikem Slovenského národního povstání a přechodem partyzánů poručíka Janko Ušiaka a Dajana Bajanoviče Murzina na podzim roku 1944 do prostor Beskyd. Podrobně o tom vypráví kniha autorky Marie Hrošové s názvem Na každém kroku boj. Vydaná právě ve Vsetíně v roce 2012 s níž čerpám fakta.
Horké jaro roku 1945 je připomínkou boje s fašismem na Valašsku právě pod vedením První partyzánské brigády Jana Žižky. Přicházejí ale také oběti a teror z rukou německé fašistické moci. Vedení boje proti partyzánům a jejich spolupracovníkům a podporovatelům se ujímá osobně K. H. Frank a již v listopadu 1944 provádí obklíčení hor vojsky SS a gestapa pod krycím názvem Tetřev a tetřívek. Jsou mrtví, vypálená stavení.
Příchod partyzánů na Moravu podpořil sebevědomí místních vlastenců a osobní kontakt s nimi upevnily vztahy s obyvatelstvem a zanedlouho byla vybudována sítˇpomocníků a podporovatelů. Když lidé tenkrát viděli sovětského důstojníka D. B. Murzina kráčet v uniformě kapitána sovětské armády po prostředněbečvanské ulici, opakovali si spolu s ním, že i na naší ulici bude brzy svátek a zapomínali na potřebnou bdělost a ostražitost.“ Vzpomínal Ludvík Tošenovský, podporovatel partyzánů. Mudr. Vladimír Vašíček, lékař z Frýdlantu nad Ostravicí vzpomenul setkání s velitelem poručíkem Janko Ušiakem, které se konalo právě na počest svátku republiky 28. října 1944 u Kubáňů na Martińáku takto: ,,Bylo asi po půlnoci a Sláva a Oldřich Macurovi bydlící v nedaleké chaloupce se svou matkou blízko Martiňáku, přivedli s sebou nějakého muže ... a ten nám byl později představen jako velitel partyzánské brigády Jana Žižky poručík Ušiak....Jelikož bylo právě výročí 28 října, začalo se mluvit o situaci jaká je a Ušiak tehdy mluvil o významu revolučních národních výborů, mluvil o situaci politické a řekl, že bude nutno připravovat odboj, který by zejména zachytil tu část Podbeskydí mezi Ostravicí, Čeladnou směrem k Frýdlantu a to že bude další základnou partyzánského odboje...a poprvé jsme viděli automaty.“ Po několika dnech 2. listopadu byl u nedalekého Čertova mlýna štáb brigády přepaden a 3. listopadu zahynul na Čeladné Ján Ušiak. Radost s příchodu partyzánů vystřídal strach a zděšení...
I zde na zdi chaty na Martináku je pamětní deska se jmény padlých partyzánů - i zde na jaře položíme květiny.
Pomoc partyzánům byla při odhalení vždy tvrdě postihována. Na Kolibách byly vypáleny domky Řepkových, na Poborově Holáňových, vypleněny byly usedlosti rodiny Londonových na Končinách, Púčkových (Šanghaj) a Češků u Hrubé jedle a další jejichž výčet není znám. Zatčení probíhalo i začátkem března 1945. Osud uvězněných měl to nejhorší vyvrcholení. Z věznice ve Valašském Meziříčí byla celá skupina internovaných ,,malíkovců“ převezena do Kounicových kolejí v Brně a tam zařazena do posledního transportu politických vězňů do Mauthausenu. Tam byl celý transport 10. dubna 1945 popraven v plynových komorách. V případě skupiny Michala Malíka se jednalo většinou o mladé lidi s rodinami a pečovali o malé děti. Ty se pak stali sirotky...Osvobození se nedočkal Theodor Martiš ,spojka z Jablůnky, Josef Pavlát, Otýlie Petřvaldská, Karel Sváček, Bohuslav Šindler, Josef Táborský, Dobroslav Tesař, Jaroslav Toman, Ladislav Vašek, František Zdráhala. Současně byl usmrcen partyzán Ladislav Češek, kterého ukrýval Michal Malík.
I těmto statečným lidem patří naše jarní vzpomínka.
V úzkém údolí, stranou od vesnice Léskovec stával mezi kopci mlýn mlynáře Juříčka. Ve mlýně byl organizací Josefa Sousedíka ze Vsetína vybudován úkryt, který byl používán v případě hrozícího nebezpečí a měl původně sloužit potřebám ilegální sítě výsadku Clay Eva. Úkryt v případě potřeby mohl posloužit 10 až 15 lidem a pro ukrytí zbraní a provoz radiostanice. Mlýn sloužil partyzánům jako partyzánský lazaret a tiskárna. Zde nastal v době velikonočních svátků 3. dubna 1945 mimořádně krutý zásah protipartyzánských sil. Přímý podnět k přepadení mlýna v Léskovci vzešel od brněnské úřadovny Gestapa, které mělo své informace od vyslýchaných spolupracovníků ze sítě Clay Eva a i od konfidenta Františka Bednáře známého mezi odbojáři jako malý Franta. Nad ránem 3. dubna byl celý prostor okolo mlýna neprodyšně uzavřen příslušníky zorganizovaného komanda včele s kriminálním radou Romerem a komisařem Kochem. Ve mlýně se právě nacházela rodina mlynáře a pět partyzánů. Neměli žádného tušení o tom, co se kolem nich děje až do doby, kdy někdo zvenčí silně zabušil a řekl:,,Les je plný Němců jste obklíčeni!“
Svědkem zkázy léskoveckého mlýna a posledních chvil statečného mlynáře i jeho nejbližších byl jeden se sousedů Juříčkovy rodiny, obyvatel nedaleké paseky Josef Martinec. Ten na to vzpomínal takto: ,,Bylo to 3. dubna 1945 kolem páté hodiny ráno kdy jsem uslyšel ránu. Viděl jsem německé vojáky se zbraněmi v rukou jak se připravovali ke střelbě. Po chvilce byl náš dům obklíčen několika desítkami příslušníků SS se psy, kteří byli ozbrojeni několika druhy zbraní......Na to mě kontrolovali mé osobní doklady a všechny příslušníky mé rodiny. Mezi tím prohlédli vojáci všechny jak obytné tak i hospodářské místnosti a místa v celé hospodářské usedlosti .Když nenalezli nic závadného ,vzali mě a mého 15 letého syna . Před námi přivádějí Jana Juříčka okamžik za ním manželku a syna s dvěma dcerami s rukama sepjatýma za krkem . Němečtí vojáci se vrhli na Jana Juříčka a pažbami pušek jej bili tak dlouho ,až v bezvědomí klesl na zem.Pak jej násilím zvedli a svázali mu ruce za zády.Pak jej přivázali ke stromu .Mezitím jiní vojaci dobývali obytné místnosti a bunkr ,který byl tak důmyslně sestrojen ,že by jej nenalezl žádný, jen ten kdo tam jednou byl.Ale oni byli tak přesně informováni o všem .Jeden příslušník SS střelil z panceřové pěsti ze vzdálenosti 20 metrů přímo do okna bunkru,které bylo zazděné a zamaskované dubovými fošnami a tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci ,že větší část krytiny se sesypala a ostatní stříleli do všech oken a do každého otvoru .Avšak ani po delší střelbě z tohoto domu nikdo nevycházel. Dobytek chránila zeď,která byla ochranou proti této střelbě,jen roční hříbě,které bylo proti dvěřím,bylo zastřeleno.Na toto celé pustošení musela po celou dobu přihlížet celá rodina Juříčkova z protější stráně ,čekajíce sama na rozhodnutí o svém bytí a nebytí ….“Dlouhé a podrobné bylo vyprávění svědka této hrozné události ,,Potom zazněl ještě poslední rozkaz:Obyvatele tohoto domu ihned přiveďte!-tak odešli poslední členové rodiny Juříčkovi ,aby byli zastřeleni a pak hozeni již do hořících budov. Němci zapálili celé hospodářské budovy ze všech možných stran a házeli lidské oběti do ohně . Několikráte museli mrtvoly pro velký žár upustit, až se jim konečně podařilo konečné dílo zkázy dokonat.Pak ještě vrhali z kulny prkna a potřebné věci pro hospodářství a naházeli toto všechno na ty mrtvé. Přes celou dobu svého řádění se smáli a nechali si hráti z rádia naplno německou stanici. V jednu hodinu po poledni soustředili se k odchodu a odvedli se sebou zajatého partyzána Blahu a s sebou přivedeného vrch,stržmistra četnické stanice Vsetín okr. Velitele Gureckého .
Tak skončila trestná výprava onoho 3 dubna 1945. I zde stojí malý pomníček ,který navštívíme při našem jarním vzpomínání.
Dne 19. dubna 1945 postihl krutý osud pasekářskou osadu Ploština v katastru obce Drnovice.Osada Ploština a nedaleká osada Ryliska byly od konce roku 1944 centrem partyzánských skupin příslušných k oddílu Petra Buďka. Na příchod partyzánů vzpomínal František Raška z Rylisek:,,Někdo u nás zaklepal na dveře .Bylo to časně večer na Boží hod roku 1944. To jsou určitě partyzáni, řekl jsem před celou rodinou a upozornil ji,aby se nelekala. Očekaval jsem již dávno ,že se některý den u nás objeví, protože jsem o nich už mnohokráte slyšel,že byli tu i tam...Poslal jsem syna Otevři !.Do dveří se hrnuli ozbrojení muži .Přišli tři dva Rusové a jeden Čech.Hned nás pěkně pozdravili a potřásli nám rukama...Jeden z partyzánů jménem Nikolaj povídal s přátelským úsměvem,,Znáš tatínku kdo jsme my? Odpověděl jsem, že partyzáni .Zasmál se znovu:,,Uhodl ,Charašo !“Rozpovídal se ,že přicházejí na rozkaz prezidenta Dr. Edvarda Beneše z Ruska,aby chránili český lid před zachvatčíkami a pomáhali nám budovat novou republiku a sjednotit slovanský lid. Potom požádal o večeři a nocleh. Ještě téže noci přišli další čtyři . Přišli odněkud z hor ...Odkud přišli mi ani neřekli. Po dvě noci spali venku a byli promrzlí zimou.Měli pušky,pistole a granáty. Bylo jich sedm.Velitel Petr..přišel až ráno,podvelitelem byl Nikolaj Kostin. Dalších šest : Luboš (Čech)Panas (Rus),Alex,Saša a ještě dva Nikolajové...Žena připravila večeři .Dlouho jsme s nimi přátelsky hovořili načež se uložili ke spánku.Ustlali jsme jim na zemi slámu,na slámu plachty,pokud nám stačily podhlavníky,přikryli se přikrývkami a svými plášti. Po celou noc udržovali stráž,kterou vyměňovali každou hodinu“. Podobného přijetí se dostalo partyzánům i na nedaleké Ploštině.Koncem války se do jednotky hlásili další mladí lidé,kteří byli nepozorovaně hlídáni. Po tragické události 10 dubna 1945 zahynul při výbuchu pancéřové pěsti velitel Nikolaj Kostin na místě velitele se tak ocitl Grigorij Slepcov. Smrt uznávaného velitele stejně jako blízký konec války oslabily pozornost partyzánů. A tak se stalo,že dva z nováčků Oldřich Baťa a František Machů se od oddílu vzdálili a už se nevrátili.Nikdo netušil,že se jedná o placené konfidenty zlínského gestapa,kteří pak informovali své chlebodárce. Ráno 19. dubna 1945 odjela z Vizovic trestná výprava asi 180 mužů ve třech skupinách do Vysokého Pole,Pozděchova a Tichova.Všechny skupiny se rozvinuly do rojnic a postupovali směrem k pasekám Ryliska a Ploština .Cestou se zastavily v Újezdu a tam bez důvodu zastřelili manžele Ladislava a Vlastu Ranglovy a Rudolfa Pflegra .Dalším mrtvým byl Josef Vařák ,který byl zastřelen na cestě mezi Pozděchovem a Bratřejovem.
Na Ploštině ani na Ryliskách netušili,že se něco děje .Pohyb vojska neunikl pozornosti občanů ve vesnicích, kterými průvod procházel.Na Ryliska utíkala z varováním Anna Kuníčková z Vysokého Pole. Hajný Jan Domorád doběhl na Ploštinu. Partyzáni,kteří se nacházeli na pasekách ihned odešli a společně s nimi prchla většina obyvatel Ploštiny. Pasekáře, které na Ryliskách zastihli nacisté a jejich pomahači doma vyhnali ven azačalo drastické vyšetřování.
Terezie Belhová obyvatelka Rylisk vypověděla :,,Od sousedů Rašků jsem se dozvěděla ,že přiběhla spojka paní Kuníčková se zprávou o postupu Němců na naše paseky.Vyběhla jsem ven a viděla jsem ,že Němci postupují i z hor .Tentýž den u mě obědvali partyzáni ,stejně jako u souseda Rašky.Nejdříve jsme pomyslela na to abych odstranila zabitou jalovici ,která byla připravena pro partyzány. Partyzáni zatím už utekli do lesa a já běžela za nimi ,popadla jsem aspoň kozu abych něco zachránila . Utíkala jsem tam kde jsem se domnívala,že nanarazím na Němce.Přesto však jsem na ně narazila.Měli nás už obklíčené ze všech stran.Donutili mne abych se s nimi navrátila zpět. Nechtěla jsem ,ale strčili několikrát surově do mne a já musila se dívat,jak zapalují můj dům. Když byl dům v plameni ,přistoupili ke mně a pobízeli ,abych si ještě skočila domů pro peníze .Byl mi upálen jediný můj syn.Teprve měl 25 roků.“Kromě Františka Belhy měla Ryliska další oběť.Ve věku 23 let zemřel strašnou smrtí upálenín syn Františka Rašky -Majora František Raška.
Obdobný průběh měla exekuce,která probíhala na Ploštině. Obyvatelé byli vyhnáni z domů,došlo k formálnímu vyšetřování ,drancování a zapalování domků.Pak byli lidé vháněni do hořících domů a stříleni.Všude byla cítit hrůza a děs z toho co se děje.Zahynulo devět ploštinských pasekářů,další oběti byli z Vysokého Pole,Tichova,Pozděchova a Lačnova.Celkem 19 občanů. Svědectví zanechala Anděla Zichová :,,Právě jsem chovala v náručí nejmladší dítě ,když přišli k nám němečtí žoldnéři na Ploštinu do našeho domu.Hned na mne spustili zhurta ,jsestli jsem viděla partyzány,kolik jich bylo a kde jsou zakopany zbraně.Když jsem všechno popřela ,žádali pomně alespoň špek. Strachy jsem se už nemohla ani hnout a tu oni sami začali brát a odnášet to co se jim hodilo.Tatínka začali fackovat a kopat a pak jej vyhodili ven ze světnice .Když jsem se trošku vzpamatovala,viděla jsem naši sušírnu v plamenech.Tak jsem vyběhla ven a utíkala do lesa i z tatínkem .Cestou jsem viděla svého manžela ,bratra a ještě jednoho z pasek .Měli ruce za hlavou založené ,ale kam je hnali jsem už neviděla.Sotva jsem z tatínkem doběhla do lesa ,tu zase tatínek utíkal zpět se slovy :,,Já musím zachránit alespoň chomuty.“Už se nevrátil....Byl mi upálen manžel,otec i bratr a já zůstala na čisto sama se třemi malými dětmi.“
O jedné z nejdrastičtějších exekucí v protektorátu nám zanechal svědectí jediný čirou náhodou přeživší účastník běsnění SS na Ploštině a to Jan Machů z Vysokého Pole č.p 42.Ten po válce vypovídal do protokolu.Všechny dokumenty a fotky jsou uloženy v Muzeu Národního památníků Ploština,kde i letos v rámci jarního vzpomínaní proběhne tryzna a pietní akty za oběti fašismu na Ploštině.Národní památník volá po opravě předchozí úpravy jej nezlepšily, a třeba socha partyzána od Vincence Makovského byla z podstavce čnícího do krajiny ,,uklizena do domku Muzea“,by snad nedráždila některé mocipány.
Významným střediskem podpory partyzánů vedených Petrem Buďkem byl Prlov. Buďko zde často pobýval u Tomáše Polčáka -Šebíka č.p 25 nebo u Turýnů č.p 111.Koncem války se bezpečnostnímu aparátu bohužel podařilo získat poznatky,které jim dopomohli usvědčovat konkrétní lidi ze spolupráce s partyzány.Sehrála zde důležitou roli zrada,tak jako na jiných místech.Byl zajat mladičký partyzán Alois Oškera,který uvěřil slibu trýznitelů,že zradou zachrání život sobě i svým blízkým.Dalším zdrojem informací se stali dva madarští důstojníci zajatí při akci partyzánů dne 9.dubna 1945. Jeden z Maďarů byl raněn a ošetřován Mudr.Vilémem Brázdilem z Vizovic a umístněn k Hovořákovým v Prlově.
Zajatým Maďarům se v době nepozornosti partyzánů,kdy byli ochromeni zprávou o smrti Nikolaje Kostina z Ploštiny, podařilo uprchnout a podat zprávu Gestapu.Pak přišla průzkumná akce esesáků slovenské národnosti,kteří se cestou setkali s dvadvacetiletou Marií Růskovou a zjistili od ní, že má informace o partyzánech.V Bratřejově jim uvěřil to že jsou slovenští vojáci truhlář Oldřich Kovář a ten slíbil pomoc s navázáním kontaktů na partyzány.
Tak došlo k tomu,že v pondělí 23. dubna 1945 byla obec Prlov kolem třetí hodiny obklíčena.Obyvatele vyhnali z obydlí.Muži si museli lehnout do bláta z rozloženýma rukama.Poté byli nahnáni do místnosti hostince. Usvědčoval je již zmíněný Oškera,maďarský důstojník i příslušníci jednotky Josef.Byli zapalovány domy a lidé do nich hnáni a stříleno do nich.Zahynula rodina Tomáše Ondráška,manželka Anna,dcera Anežka a synové Jaroslav s Antonínem. Zázrakem se podařilo uniknout z ohně nejstaršímu synu Tomáši Ondráškovi,ale i toho dopadli po čase a usmrtili.V ohni umírali také bratři Tomáš a Jaroslav Hetovi,Marie Růsková a jejíbratr Antonín Leopold Štalmach,manželé Bohuslav a Terézie Žákovi,manželé Anna a Jan Turýnovi,Antonín Juráň,Jan Ondrášek,Josef Trlica,Oldřich Kovář.
Udavačem Oškerou a maďarským důstojníkem při raziích
v obcí byli označeni partyzáni Antonín Ondráček,Tomáš Heto a Leopold Štach. Tito byli mučeni a pak pověšeni na stromech u Bratřejova nedaleko místa, kde partyzáni přepadli auta maďarské armády. Po exekuci ještě donutili pomocníka partyzánů Jiřího Turýna k odvedení dobytka z vypálených domů. Jeho tělo bylo po válce nalezeno v masovém hrobě v parku vizovického zámku a s ním byla rovněž nalezena těla všech pěti členů rodiny Oškerových včetně zrádce Aloise Oškery.
V Prlově před obecním úřadem stojí památník obětem fašistického běsnění i zde bude naše zastavení při jarním vzpomínání .
Část partyzánů s Ploštiny našla útočiště v domácnostech pasekářů Vařákových pasek v katastru obce Lačnov.Na prvního máje 1945 již všichni cítili,že konec války je již nadosah.Tak zde proběhla oslava za účasti partyzánů z okolí,kteří pak odešli na svá stanoviště. Na druhý den ráno byl hlídkou zjištěn nepřítel. Velitel Ivan vydal rozkaz
k obklíčení domu v němž se ubytovali 4 nemečtí spojaři. Nechtěli se na výzvu však vzdát a jejich odpovědí byla střelba a padl partyzán Josef Mikulín z Francovy Lhoty .Partyzáni zneškodnili tři němce a čtvrtému se podařilo uprchnout a podat hlášení. Pro nebezpečnost situace pasekaři opustili své domovy a ukryli se v okolních lesích a partyzáni obdrželi rozkaz
k přemístnění na Chrámečnou u Vizovic a odešli tam. V noci pasekáři usoudili,že nebezpečí již pominulo a bylo již slyšet dělostřelbu blížící se fronty a tak mysleli,že Němci mají již jiné starosti a mohou se vrátit do svých domovů. To se jim však stalo osudným. U Vařákových pasek na ně čekala trestná výprava a dostali se do obklíčení .Někteří byli zadrženi při návratu a ostatní byli vyhnaní z domovů. Františka Vařáková právě uložila ke spánku svých pět dětí vě věku od jednoho do dvanácti let, když byla i s nimi v nočním oblečení surově vyhnána do deštivé noci.Písemnou zmínku zanechala o prožité hrůze pasekářka Marie Polčáková:,,...Jako smečka vzteklých vlků se hnali k našemu stavení Němci ,vyrazili dveře vtrhli do světnice a zařvali Halt !První manžela,sestru mne a děti vystrčili ze dveří kopnutím a zařvali Marš ! A ukázali ke stromu,kde měli svou stráž s namířenými automaty,aby nikdo nemohl utéci do hor.Mezi tím přiváděli ze sousedních stavení dvě ženy a osm dětí ,jednoho 20 letého mladíka a ženatého ,kterého chytili v lese kdyžř šel z práce.Čekali jsme jenom na koho z nás vypálí první ránu...Mezitím ostatní řádili na pasekách.Rabovali co se jim hodilo.Šatstvo jídlo,cenné věci ,legiimace.Dobytek z malé části pustili,většinu nechali ve chlévech.Potom jedno stavení za druhým zapalovali.Celé paseky byly v ohni,dobytek řval bolestí ,strašné střelba a praskání eternitových střech rozléhalo se široko daleko po horách...Marné bylo naše naříkání marné byly naše prosby,marně jsme se vymlouvali,že jsme nevinní.Běsnili dále na pasekách....Pak ukázali bajonetem Marš! ,kterým směrem k horám máme jít...Ztuhlo nám srdce,ztuhly nám žíly v těle úplně než nás dokopali do Valašské Polanky,kde nás celou noc nechali v dešti plískanici sněhové stát velice uboze oblečené i s dětmi venku a jednoho po druhém nás vyslýchali o našich partyzánech...Když se nedozvěděli nic od nás ,vyslýchali děti,ty však rovněž všechno zapřely.Potom nás nechali bez jídla ,promoklé a promrzlé v kůlně dva dny a noc.Na útěk nebylo pomyšlení ,jelikož stráž stála u dveří.Nezbývalo než se dále těšit na tu bílou zubatou a čekat jakým způsobem nás chtějí zavraždit.Mezi tím postoupila naše armáda až do Horního Lidče .Němci jak to zpozorovali,honem pryč ustoupit ke Vsetínu.Neměli tedy mnoho času ,aby se mohli rozmýšlet co mají s námi dělat.Pozdě večer otevřeli dveře ,ukázali automatem ke dveřím a zařvali : Marš!raus.Nás s dětmi pustili,mého manžela však a sestru Růženu Šopovou a ještě dva sousedy zajali ssebou při ústupu ke Vsetínu a do Hošťálkové a tam v horách si museli každý sám vykopat hrob pro sebe a tam jednoho po druhém surově vraždili a jeden druhého musel zahrabávat. Jen sestra zůstala nahoře,zavražděna s vytrženým jazykem a znetvořeným tělem,tu už neměl kdo zahrabat.“ Svědectví doplnila po letech ještě jedna pasekářka:,,..Staříček Vaňků
z Hošťalkové viděl jak Němci naše chlapy napřed týrali,bili,že sotva stáli na nohou,potom si museli vykopat hrob a po jednom je stříleli a ti živí co zbyli museli toho zabitého zahrabat.Poslední zavraždili a rozbili obličej dcérce Růženě Šopové a tu již neměl kdo zahrnout a zůstala nezahrabána.“ Tak posledními obětmi represálií vůči pomocníkům partyzánů byli z Vařákových pasek František Žák,Jan Polčák,Karel Vařák a Růžena Šopová z Prlova. I zde je důvod k našemu zastavení při jarním vzpomínání na fašismus a okupaci na Valašsku .
Roztroušené pomníčky v moravských obcích,stráních a v lesích hornatého Valašska připomínají tyto tragické události a jsou mementem fašistického řádění a ozvěnou v horách a pod nimi z jara 1945. Nesmíme zapomínat, proto tyto místa a další svou již tradiční Cestou za památníčky zlínského kraje navštívíme.
S použitím knihy Na každém kroku boj od Marie Hrošové
Za Česko-Ruskou společnost, komunisty zlínska a další vlastence na jaře 2019 zavzpomínal
Josef Nesvadba, Otrokovice
