Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uspokojuje kapitalismus potřeby lidí ?

                    USPOKOJUJE KAPITALISMUS POTŘEBY LIDÍ ?

 

                  Každý den jsme sdělovacími prostředky všeho druhu přesvědčování o tom, že žijeme v blahobytné demokratické společnosti, která uspokojuje potřeby svých občanů na rozdíl od období let 1948 až 1989. Někdy se i připustí, že prý jsou i dočasné problémy z nezaměstnaností, sociálním vyloučením, zadlužeností domácností a jinými jevy. To je ale prý hlavně způsobeno 40 lety vlády totality, kdy jsme se taky prý nenaučili zodpovídat každý sám za sebe  a kdy tu prý existoval sociální paternacionalismus státu nad lidmi.

                 Je a bylo popíráno, že epocha socialismu u nás končila přece rozsáhlým a velkým objemem majetku v celospolečenském vlastnictví, ať už šlo o velké výrobní továrny, školská a kulturní a rekreační a zdravotnická zařízení či státní a družstevní zemědělská a lesní půda. Toto celospolečenské vlastnictví bylo právě zárukou reálných sociálních, pracovněprávních, kulturních práv pro drtivou většinu našich občanů a práce na tomto vlastnictví byla zdrojem materiálních a jiných hodnot ve společnosti a nebyla předmětem vykořisťování člověka člověkem.

                      Nebylo náhodou, že tato skutečnost byla solí v očích rádoby revolucionářů roku 1989. A právě proto si koryfejové sametové revoluce vzali  do svého programu uskutečnit rozdrobení tohoto všelidového majetku, jeho postupné převedení do rukou cizích i domácích podnikavců, dříve obyčejných veksláků, bývalých majitelů z dob první republiky a c. a k. mocnářství, církevních řádů a dalších osob majících zájem na destrukci socialistického společenského zřízení zbohatnout stůj co stůj. K prosazení těchto cílů jak je obecně známo si tito založili po pádu občanského fóra takzvané demokratické politické strany,které ale přece svým programem privatizace a plíživého odlidštění vztahů ve společnosti vzali za cíl úzké sobecké zájmy malých ambiciózních skupinek  a vlastníků cizího kapitálu a bank. Kromě toho si toto strany vytkly do programů v majetkoprávní oblasti získat z celospolečenského vlastnictví též náhradou majetky bývalých předválečných továrníků, velkostatkářů, církví, šlechty a dalších majitelů pozemků byť drobných, aby tak rozbili družstevní a státní zemědělské podniky jako nežádoucí konkurenci pro cizí dovážené zboží.

                            Ti, co by náhodou chtěli obhajovat na začátku 90. let minulého století jinou možnou cestu nekapitalistického vývoje byli včetně komunistů označeni za stoupence totalitarismu, starých pořádků, kriminalizováni, masově zastrašováni a byla uplatňována politika cukru a biče na různé skupiny obyvatel. Na jedny se přenášela tíha právně nezdařené malé a velké privatizace, různých rozkrádaček a ekonomických tunelů různých tunelářů peněz ze stávajících podniků formou daňové a nedaňové zátěže a na straně druhé se různým podporovatelům takzvaného svobodného podnikání daně nakonec odepisovali, promíjeli, promlčeli a to zákonnou cestou, aby se prý vytvořili podmínky pro soukromé podnikání. Tak byl postupně destruován jeden z nejbohatších států Evropy Československo až byl úplně rozbit a rozdělen a vlády sestavované z různých stran neměli již z čeho čerpat a byly nuceny republiku postupně zadlužovat až do dnešních bilionových dluhů a ty dluhy nakonec se řeší, jak to každý občan může vidět, na bedrech těch, co poctivě pracují, podnikají zkrátka živí se svou prací či osob, které se nemohou bránit - odkázaných na stále se zmenšující podstatu sociálního státu, který je údajně stále více nad možnosti kapitalistických poměrů. Rozhodně se, ale nemají mít zle ti co na tomto procesu nejvíce vydělali. Naši i cizí dolaroví multimiliónáři, držitelé privatizovaného a restituovaného majetku, zachraňované cizí banky za peníze našich daňových poplatníků, majitelé cizích obchodních řetězců registrovaných v daňových rájích, obnovené církevní řády pro které se chystá dnes od dob Bílé hory největší finanční dar od takto již zadluženého státu v rukou kapitalistů.

                             Na straně druhé, však jako občané můžeme vidět, že již několik let jsou zaváděny prý demokratickými stranami na našem parlamentním kapitalistickém nebi poplatky různého charakteru ať už jsou za zdravotnické a sociální služby a služby státu obecně, které dříve dokázal tolik pomlouvaný stát lidově demokraticky či socialistický zajišťoval buďto zcela bezúplatně či za minimální až symbolickou cenu. Mám tam na mysli za úkony právního či administrativně technického charakteru jako jsou vklady do katastrů, notářské či jiné správní a soudní poplatky, které za poslední léta rovněž neskutečně vzrostli a občané je musí platit, chtějí-li od státu tyto služby dostávat. Bylo deklarováno, že zavedení poplatků, například ve zdravotnictví má přinést pacientům vyšší a lepší služby ve zdravotnických zařízeních. Opak je však často pravdou nehledě k pokračující tiché privatizaci v tomto sektoru za růstu ztrát veřejných zdravotních pojišťoven a veřejných nemocnic. Komerce i zde vítězí nad uspokojováním základních lidských práv občanů. Tak je to nyní všude a v kapitalismu se tomu nelze nijak vyhnout i kdyby sociální demokracie ve volbách chtěla slibovat cokoli pod praporem budování „Lidské tváře kapitalismu“, neboť nic jiného se v jejím programu lze sotva dočkat. Svědčí o tom i chování sociáldemokratických vůdců za posledních pár let. Rozhodně nechtějí vést boj s kapitálem jako takovým, ba naopak uklouzli na vějíčce prebend vyzískaných svou usilovnou politickou prací. Příkladem v tom jak se lze napakovat by klidně mohl být i bývalý sociálně demokratický předseda vlády pan Stanislav Gross a jiní další. V rovině politické jejich program často vykrádal a vykrádá program komunistické strany, aby se tato stran aspoň navenek mohla presentovat jako strana levicového voliče a když dojde na lámání chleba, tak ho jako vždy zradí, ustoupí a najde se k tomu vždy dost dobrých důvodů.

                        Začali jsme však naši úvahu otázkou, zda uspokojuje dnešní kapitalismus opravdu základní potřeby většiny nás občanů? Zda je skutečně předmětem zájmu politických stran, co se sami sebe dneska označují za demokratické parlamentní strany v naší poslanecké sněmovně a senátu, obhajoba základních hmotných a nehmotných potřeb drtivé většiny nás občanů? Nebo sledují zájmy často těch, kteří si zaplatí jejich náročnou předvolební kampaň a jejich vlastní existenci, aby mohli deklarovat, že vše co se děje se děje na základě vůle a přání lidu.   Před těmito otázkami stojí často rozčarovaný občan, zvláště po supervolebním roku 2010, kdy celá veřejnost čekala v naději na pozitivní politickou změnu. Na místo toho se dočkala překvapení z dalšího podvodu na sobě, cestou vzniku dvou komerčních politických stran, které jak známo, se jmenují TOP 09 a Věci veřejné. Na místo tolik žádané změny směrem k lepšímu pro většinu občanstva, ale je nastoleno v důsledku globální krize imperialismu, zejména v USA  a státech eurounie, ještě tvrdší kapitalistické doktrinářství s ještě tvrdším kurzem a ještě tvrdší rukou na lid! Pochopitelně je s tím samozřejmě spojen ještě další tvrdší útok na komunistickou stranu, ale i na odboráře protestující proti dopadům reforem na ty, které zastupují ale i na ty co si dovolují protestovat  a nesouhlasit v různých iniciativách a hnutích proti vládním bezskrupulózním praktikám ve společnosti. Mnohé skupiny občanů jsou tímto zavedeným systéme tlačeni tak jak za dob první republiky do bezvýchodných situací, kdy si nemohou zaopatřit patřičné zaměstnání za odpovídající mzdu, která pro víc jak dvě třetiny zaměstnanců nedosahuje ani ze 60 procent deklarované průměrné mzdy ve státě nehledě k tomu, že tato mzda dalece zaostává za výší mezd v západní části EU, ale ceny zejména paliv, energií, vody a dalších podstatných životních potřeb se rychle v naší zemi cenám platným ve starých zemích EU. Tuto skutečnost poznává sám na sobě skoro každý soudný občan odkázaný na realitu výše své mzdy a důchodu. Stát v rukou kapitalistů však rychle odbourává sociálně právní ochranu práce v podobě reforem zákonů, často s odvoláním na potřebu zachování konkurenceschopnosti české pracovní síly na mezinárodním trhu. Důsledky ve společnosti jsou nasnadě - roste počet sociálně vyloučených osob odkázaných na milodary, škrtají se potřebným sociální dávky s odvoláním na jejich nadužívání, roste počet špatně zaopatřených dětí v rodinách, klesá počet vícedětných domácností a český národ pomalu vymírá a pracovní sílu, pokud možno levnou nahrazují cizinci, často z asijských zemí. Situace se stává pro český národ katastrofou. O tom však musí  media, vládní rozhlas a televize mlčet včetně koupených zahraničními vlastníky novin. Členství v zejména komunistické straně má být z vůle vládních exponentů považováno za cosi nepatřičného a v jejím nitru má tato strana být zbavena své fundamentální revolučnosti.

              Můžeme tomu dále jen přihlížet? Sluší se otázka: komu to má sloužit? A  to i na kampaň vedenou kolem úmrtí osoby bývalého prezidenta a disidenta ve vlastní zemi a patrně i jejího dobře placeného zrádce pana Václava Havla. Jeho pohřeb se stal kulisou pro zastření mnoha skutečností již právě na sklonku roku 2011 žila česká společnost. Kampaň si jistě dala za cíl metodami psychologického ovlivnění názoru davu zastřít skutečné důvody pro růst nespojenosti v naší zemi, která se mimo jiné projevila v Praze a i v dalších městech kolem výročí 17. listopadu 1989, kdy již přestala zabírat na veřejnost omšelá klišé o porážce totality v památném roce 1989 a o prý skutečné demokracii dneska jíž se prý těšíme pod kuratelou našeho členství v paktu NATO, který je i nadále pod vedením USA  nástrojem mocenských ambicí imperialismu nad světem. To bylo patřičně kolorováno pokračujícími intervencemi kapitalistických mocností v Afganistánu a Iráku a to i z naší účastí a samozřejmě přímé vojenské vměšování do záležitostí v arabských zemích zejména nasazení letectva států NATO v Libyjském konfliktu, přičemž při tom byly povražděny zbraněmi NATO další tisíce nevinných lidí. Právě placení nákladů dobrodružných světovládných válek začalo těžce vysávat i evropské země včetně těch bohatších jako jsou i Německo, Francie, Itálie, ale své náklady nesou i poměrně menší země s daleko drastičtějšími důsledky jako jsou Řecko a i Portugalsko ba i Španělsko, kde dramaticky roste nezaměstnanost a klesá spotřeba obyvatelstva a roste bída a tím i nespokojenost mas s podmínkami svého života. Mají se platit dluhy, ale nikdo z vládců neříká  srozumitelně jak vznikly,  komu lidé vlastně dluží a kdo to zavinil a co se z lichvářsky nastavených dluhů platilo. Rozhodně to však nebyla sociální politika, nebo podpora pracovních míst či jiné prospěšné projekty. Taky se neříká na těch různých summitech na nejvyšší úrovni, kdo na dluhové krizi vlastně nehorázně vydělává a proč. Jen se hovoří o velikosti peněz, které budou muset navíc zaplatit daňově povinní plátci zmíněných států a co se vezme z peněz zejména sociálních systémů států, aby se ušetřilo na výdajové stránce rozpočtů států a jakým způsobem se ještě více musí omezit suverenita národních vlád a jejich volených zástupců v parlamentech, aby byly placeny náklady dluhové tedy kapitalistické a imperialistické krize, Postižen je lid! Viníci nikoli! Ti ba naopak zajišťují další zbohatnutí asi 14 největších světových bank na této zeměkouli! K čemu mají být pak tyto prostředky v držení superbank použity? To je ta správná otázka pro ty, kteří ještě věří v dobrodiní kapitalismu a všemožně jej obhajují. Možná, že i z neznalosti.

                                   Je možná změna u nás i ve světě? Může být lepší svět pro lidi? Ano je! Právě pokus o jiné společenské uspořádání provedený ve dvacátém století ukázal, že to možné je. Má to samozřejmě své podmínky, jak se i v minulosti ukázalo. Lidé zbavení područí kapitalistické moci dokázali, že se dá jít i jinou cestou než kážou mocní pánové z Wallstreetu, světové banky a již zmíněných 14 superbank! Přes všechna úskalí osvobozená práce je cestou do budoucnosti lidstva do lepší než je dnes! Svou pozitivní roli vtom sehraje i komunistická strana - proto touží po jejím zákazu  Pojďte s námi usilovat o lepší svět!

 

                             V Otrokovicích 9. února 2012

 

                                                                                   Váš spoluobčan

                                                                                                              Josef Nesvadba