Sborník dokumentů k 70.výročí osvobození Československa
Krajská rada Česko-Ruské společnosti Zlín
SBORNÍK DOKUMENTŮ K 70. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA A KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Vydáno u příležitosti Slavnostního shromáždění k 70 výročí ukončení druhé světové války a osvobození Zlína Rudou armádou konaného dne 30. dubna 2015 ve Zlíně
Vydala Česko-ruská společnost Zlín za podpory Zlínského kraje a pod záštitou hejtmana zlínského kraje
MVDr Stanislava Mišáka
Jak to bylo před 70. léty s osvobozením města Zlína …
Přicházíme k památníku a hrobům hrdinů zde ve Zlíně v Komenského sadech proto, abychom připomenuli 70.výročí osvobození našeho města z rukou Německých fašistických okupantů. Právě dne 2. května 1945 skončila pro Zlín doba největší národní poroby a útisku v našich novodobých dějinách .Zde vytesaná jména padlých, umučených a odvlečených spoluobčanů jsou toto dokladem. Jsou tu ale také jména našich padlých osvoboditelů, našich ruských bratří, příslušníků Rudé armády, partyzánů, kteří zde padli v tvrdých bojích za naši svobodu .
Dlouhá doba odvála možná již z myslí našich mladších generací povědomí o tom, co se vlastně tehdy stalo. Proto je nutné tuto dobu krátce připomenout ….
Zlín nebyl na hlavním bojovém směru, ale v těsné blízkosti bojových operací dvou sovětských frontů, mezi nimiž aktivně působily jednotky 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky. Stal se však důležitým průchozím místem, kterým vedly ústupové cesty německých fašistických vojsk , jimž hrozilo uzavření ve výduti fronty na východní Moravě.
Od 1. května ustupují Zlínem jednotky fašistické armády a spolu s nimi i příslušníci maďarských vojsk, kteří byli umístěni přímo ve městě (Maďaři byli umístěni ve škole na Letné. – Vsuvka F.V.). Při svém ústupu se zvláště němečtí vojáci a prchající fašisté dopouštěli krádeží šatstva, potravin, dopravních prostředků, ale i zboží z firemní prodejny (Dne 29.5.1945 uvedená firma –F.Novák- hlásila ztráty vzniklé dne 2.5.1945 rabováním ve výši 80 000 korun a zabavení nákladního automobilu vezoucího zboží pro 1. čs. partyzánskou brigádu J. Žižky. V dopisu ONV z Týna nad Vltavou, ze dne 4.7.1945 firmě Novák se, m.j., uvádí: „Hledané auto patrně zanechali prchající příslušníci gestapa někde u Netolic nebo Vodňan, vmísili se mezi uprchlíky, aby ušli pozornosti ...“. –vsuvka F.V.).
Téhož dne vstupovala na území zlínského okresu Rudá armáda, jednotky rumunských vojsk a příslušníci 1. čs. armádního sboru z několika směrů. Část vojska přešla Vlárským a Lyským průsmykem, další postupovala z jižního Vsacka a oblasti Uherskohradišťska. Právě v jižní části okresu postupovala Rudá armáda v úseku asi 50 kilometrů širokém ve třech směrech, na Napajedelsko, Zlínsko a Vizovicko. Nejrychlejší postup byl zaznamenán na úseku vyúsťujícím v okresním městě Zlíně. Důležitým faktem bylo zlomení fašistického odporu u Prakšic a Pašovic, což mělo vliv na další postup sovětských jednotek. Na postupovém směru byly posledními obcemi v boji o přístup do Zlína: Březnice, Kudlov, Jaroslavice. Územní části Březnice se staly přímou součástí obrany města Zlína fašistickými jednotkami a boje zde nabyly větší intenzity(při bojích zde padlo 8 rudoarmějců a 2 příslušníci rumunských jednotek –vsuvka F.V. ).
Dne 2. května došlo k rozhodujícímu postupu a sovětská vojska překonala vzdálenost více než 20 kilometrů v těžkém, kopcovitém terénu za chladného a deštivého počasí. Týž den se těšilo znovuzískané svobodě 43 obcí v okrese. Ke Zlínu se nejdříve přiblížili sovětští vojáci 2. ukrajinského frontu, 40. armády, 2. armádním sborem a jeho 240. divizí, jíž velel generálmajor T.F. Umanskij a průzkumným oddílům nižších vojenských jednotek veleli plukovníci A. Grozněv a Bakajev.
německé jednotky počítaly s čelným útokem sovětských vojsk z jižního směru. Zaujaly proto první obranné pozice u všech rozhodujících příjezdových cest ústících do města. Byly na křižovatce silnic před hlavní branou baťovských závodů (silnice od Březnice a Malenovic), na ulici Hradská (silnice od Kudlova) a v přilehlém okolí, a nedaleko Příluk (silnice od Jaroslavic). Postavení dělostřelecké baterie při vyústění silnice z Jaroslavic krylo současně silnici od Želechovic. Baterie německých děl byla dále umístěna na sportovním hřišti v Prštném (dnes zabráno – Interspar - Pozn. C.) a po jejím ústupu byl 2. května odpoledne zničen zdejší most. Baterii minometů a kulometná hnízda umístily fašistické jednotky 1. května na mladcovském kopci. První obranné pásmo vytvořily fašistické jednotky v prostoru podél silnice vyúsťující z Kudlova, Na požáře a na Růmech, kde byl z hlediska obrany výhodný terén. Mnohé domy zde byly obsazeny vojáky s kulomety a cestu uzavíral, jako u hlavní brány baťovských závodů, tank Tygr a 3 motorizované jednotky (šlo zřejmě o tři vozidla, nikoliv o tři jednotky, jak vyplývá z textu. – vsuvka F.V.). Ulice Hradská byla ještě navíc uzavřena velkým dřevěným zátarasem. Další část obrany byla opřena o budovy Studijního ústavu, odkud bylo možné kontrolovat nástup sovětských jednotek z protilehlého lesního prostoru.
V poledne dne 2. května došlo ve Zlíně k uzavření všech obchodů, aby ustupujícím fašistickým jednotkám bylo zabráněno v drancování a byl vypnut elektrický proud. Obyvatelstvo bylo o zahájení bojů o město a tím začátku přechodu fronty informováno městským rozhlasem a houkáním sirén v době od 14:55 do 15:00 hodin. V této době pronikli na okraj města v jeho východní části sovětští průzkumníci a dopadly první dělostřelecké granáty. Svědectví poskytl jeden z rozvědčíků ve své vzpomínce, kde napsal: „Při dalším postupu naše vojsko přišlo k městu Zlínu-Gottwaldovu..... Blížili jsme se ke Gottwaldovu jako průzkumníci a tak jsme se brzy dostali do nepřátelských pozic. Ve městě nás Němci zpozorovali a zahájili palbu. Začali však ustupovat v domnění, že do města už vešly hlavní sily naší armády. Stříleli jsme totiž ze samopalů na různých koncích města.“.
Významnou pomoc poskytla sovětským vojákům skupina lidí z řad partyzánů, jejich pomocníků a obyvatel. Za jejich účasti zaujímali první bojové pozice převážně na Podvesné, u nemocnice a na Zálešné, kam se dostali sestupem z jaroslavických vrchů. První sovětští vojáci, kteří pronikli na pokraj města tvořili jen několik málo hloučků a teprve později za nimi přicházeli spojaři a další skupiny. Přímých bojů o město se zúčastnili partyzáni z oddílu J. Žižky – Ovčáček, postupující s Rudou armádou přes Lhotu u Malenovic.
Směr bojových akcí byl určován vzniklou situací a dále podmíněn samotným půdorysem města. Boje se odehrávaly převážně ve směru jih – sever, kudy směřovaly ústupové cesty a kde je údolí jen několik set metrů široké. Pro přechod řeky Dřevnice zůstaly brzy jen dva mosty, cigánovský a čepkovský, protože most v Prštném byl silně poškozen a most u nemocnice byl kontrolován sovětskými jednotkami.
Ve směru východ – západ se boje odehrávaly především na dvou souběžných ulicích, Kvítkové a T. Bati, vyúsťující do Dlouhé ulice. Z jižní části postupovali sovětští vojáci po překonání odporu na Hradské ulici a Růmech, přes křižovatku a Nadkostelí, kde došlo k větší přestřelce mezi nimi a osádkou Tygru, který dosud zaujímal postavení na křižovatce u hlavní brány baťovských závodů. Ke středu města se sovětští vojáci probíjeli z Náměstí práce, z prostorů mezi internáty a Školní ulicí. Z mnohých míst byli fašističtí vojáci vytlačeni za soustředěné palby z letadel.
Do samotného středu města, na Masarykovo náměstí (nám. Míru, pozn. C.), pronikl první sovětský voják dne 2. května kolem 17 hodiny. Tanky Tygr použily fašistické jednotky na Dlouhé ulici, jež se stala jednou z hlavních ústupových cest. Poté, co byly přinuceny přejít na pravý břeh řeky Dřevnice, snažily se vytvořit jednotlivá místa odporu ve Vývozu a v přilehlých částech.
Sovětské jednotky vybudovaly palebná postavení v místech, odkud bylo možné ničit fašistické síly přímou i nepřímou střelbou z děl a minometů. Nacházela se na Růmech, na Dílech, před budovou Tržnice, na Letné, ale také v továrním areálu v prostoru plynárny. Jejich budování bylo postupné, tak jak přijížděla bojová technika v noci z 2. na 3. května. Některá postavení, zvl. minometů a těžkých kulometů, měla jen dočasný charakter a nacházela se v různých částech města. Palebné postavení dělostřelectva proti případnému útoku fašistických jednotek od Vizovic bylo vybudováno na Ševcovské ulici.
Po svém přesunu do nových obranných pozic měly fašistické jednotky zájem na udržení ústupových cest pro sebe i vojska směřující od Vizovic a Slušovic směrem na Fryšták a Holešov. Vybudovaly obranu nad nemocnicí, kde opřely kulometná hnízda o les a dělostřelecká baterie zaujala své postavení nedaleko Burešova. Tím se vytvořila druhá obranná linie v oblasti Příluk, Boněcka, nové střelnice, Vršavy, která dále pokračovala na Mladcovou.
Z uvedených míst zvláště v noci z 2. na 3. května se fašistické jednotky, posílené ještě o příslušníky místního Volksturmu a Wekschutzu, pokusily o několik protiútoků, ale změny ve svůj prospěch nedosáhly. Neúspěšná byla také obrana německého praporu nedaleko Příluk, který se nakonec vzdal. Německé jednotky byly postupně zatlačeny za Mladcovou, Kocandu a Vršavu, kde měly k dispozici dva tanky Tygr a ze silnice ke Kostelci organizovaly dělostřeleckou palbu na Zlín. Dne 3. května vyrazila sovětská jednotka směrem k Vizovicím. Bylo to po vzrušující zprávě, že odtud postupuje kolona asi 20 německých tanků na Zlín (Zpráva vyvolala ve městě paniku a obyvatelé snímali vlajky. – vsuvka F.V.).
Pozice, které zaujaly německé jednotky na uvedené linii musely postupně pod tlakem sovětských vojsk opustit a ustoupit za Kostelec, Štípu, Kašavu a další místa. Zlín se ocitl mimo bezprostřední oblast fronty a mohl učinit první kroky k novému životu po šesti letech trvání fašistické nadvlády.
Zlín se dočkal svého osvobození vojsky 2. armádního sboru Rudé armády a jeho 240. divize jíž velel T. F. Umanskij, jednotkami plukovníků Grozněva a Bakajeva.
Zlínský okres se dočkal svobody ve dnech 1. – 6. května 1945 díky vojskům 2. ukrajinského frontu, jeho 40. armády, jejím 2. a 6. armádním sborem, za bojové spoluúčasti jednotek rumunské armády. Severní část okresu osvobodily 1., 3. a 4. brigáda 1. čs. armádního sboru, začleněného do 18. armády 4. ukrajinského frontu. Svým dílem přispěla i 1. čs. partyzánská brigáda J. Žižky, která se svými oddíly zúčastnila i osvobození Zlína, Vizovic a dalších obcí.
Naše svoboda byla draze vykoupen , připomeňme jen slova našeho prezidenta, armádního generála Ludvíka Svobody, který ve své knize Z Buzuluku až do Prahy napsal : Vzpomeňme ,jak lehce jsme o svou svobodu přišli a jak těžce a za jakých obětí jsme ji jsme nabývali!
Věčná sláva padlým hrdinům a obětem druhé světové války !
Věčná sláva našim osvoboditelům Vojákům Rudé armády, příslušníkům Československého armádního sboru, partyzánům a dalším odbojovým pracovníkům domácího i zahraničního odboje proti fašismu !
Za použití historických pramenů zpracoval Josef Nesvadba
Z pietního aktu dne 19.dubna 2015 ve vypálené obci Ploština
Nedopusťme, nezapomeňme!
Letos si připomínáme sedmdesáté výročí od osvobození naší země od nacismu. Je to již sedmdesát let, co nám přinesli národy Sovětského svazu a jejich spojenci svobodu a mír. Naše země, náš kraj a jeho lid vítal osvoboditele v květnových dnech roku devatenáct set čtyřicet pět. Statisíce našich lidí obětovaly své životy, abychom dnes mohli v klidu a míru spolu žít. Miliony dalších umíraly na světových frontách jedné z nejbrutálnějších válek, jakou lidstvo zná. A proč? Pro dosažení trvalého míru? Vždyť ten se dnes za naší pomoci vytrácí jako pára nad hrncem. Nacionalismus, touha mocností se rvát, nezodpovědní politici, nerozhodní diplomaté a bojechtiví generálové chtějí další válku. Válku způsobenou pouze lidskou hloupostí. Ptejme se tedy, za co tedy umírali naši předkové? Za co umíral sovětský či rumunský voják, když osvobozoval naši zemi, naše města, náš národ?
Osvobození zlínského okresu a města Zlína jednoznačně demonstrovalo bojovou soudružnost a přátelství zpečetěné krví vojsk Rudé armády, rumunských jednotek, 1. čs. armádního sboru a 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Význam tohoto válečného bratrství, které se rodilo v krvi umírajících, dalo základ tradicím promítajícím se až do současných dnů. Osvobození Zlína jakožto jednoho z významných hospodářských a průmyslových srdcí čs. státu potvrdilo nejen mistrovství vojsk Rudé armády, ale také zájem osvobozujících vojsk ušetřit materiální hodnoty. Tovární komplex firmy Baťa, který měl napříště sloužit našemu pracujícímu lidu a byl těžce poškozen anglo-americkým bombardováním v listopadu 1944, nebyl jako mnohá průmyslová centra naší republiky bojovými akcemi sovětských jednotek téměř dotčen.
O osudu, který nám připravovali němečtí nacisté a jejich kolaboranti, svědčí zvěrstva páchaná nacistickými hrdlořezy zejména ke konci války, kdy už bylo zcela zřejmé, že druhá světová válka skončí drtivou nacistickou porážkou a nezpochybnitelným historickým vítězstvím Rudé armády. To lze spatřovat v tragédiích, jakými byl například osud »krvavé paseky«, tj. Ploštiny. Tragédie, která se zde odehrála 19. dubna 1945, není ničím jiným než odpornou bestiální vraždou. Stejný osud měly Ležáky, Lidice a mnoho dalších. Taková krvavá budoucnost by naše porobené slovanské národy jistě čekala, nebýt osvobození - a proto nesmí být námi v žádném případě zapomenuto.
Nechť je nám varovným svědectvím o tom, kým byli ti, kdo začali dvě světové války, nesou odpovědnost za desítky milionů mrtvých a umučených a kteří jsou dnes našimi spojenci v NATO.
Uctěme památku všech padlých, kteří nám přinesli mír. Bojovali a umírali tehdy všichni bez rozdílu rasy, pohlaví či náboženského vyznání. Rvali nás ze smrtelné náruče bestií a zrůd poblázněných nacismem a fašismem, které dneska opět mají mezi námi své místo. Jak to, že to dopouštíme? Sami ničíme to, za co lidé ještě docela nedávno umírali, aniž by umírat chtěli. Chtěli jen v klidu se svými rodinami žít. Nemohli.
My však můžeme. Proč si padlých a toho, zač padli, nevážíme a proč dopouštíme násilí, nenávist a ubližování druhým? Je naší morální povinností uctít památku všech padlých, a to tím, že si na ně alespoň opět vzpomeneme. Nedopusťme, aby jejich oběti byly zbytečné. Nedopusťme, abychom museli opět zažít hrůzy a zvěrstva války. Nedopusťme lhostejnost, násilí, bezpráví a nespravedlnost. Nedopusťme naplnit hrůzná, ale výstižná slova geopolitika Friedricha von Bernhardiho, který řekl, že válka není pouze biologickou nutností, ale v některých případech morální povinností, nezbytným faktorem civilizace. Nedopusťme tedy zapomenout!
Marie PĚNČÍKOVÁ, poslankyně (KSČM
Uvažujme v širších souvislostech
V nedávno vydané knize Hitlerovy projevy zaznamenal český státní zástupce zjevnou podporu nacismu. Trnem v jeho oku byly především předmluvy, které ke knize napsal »historik« Beer. Podle obžaloby vykreslovaly Adolfa Hitlera jako »mírumilovného člověka, muže, který usiloval o mír mezi národy a měl v úctě český národ«.
»Soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka,«napsal k tomu znalec Jan B. Uhlíř, »který to s Evropou myslel dobře, nebyl to zločinec a masový vrah, nastolil sociální smír, všichni byli spokojeni«.
V posledním čtvrtstoletí z řady důvodů, a jen jedním z mnoha faktorů je čas, jako by stále víc sláblo historické povědomí české společnosti. Při fatální nevědomosti mladých generací, nízké erudici, pokud jde o dějiny, tu a tam komicky probleskne svědectví ideologizujících moderátorů a komentátorů veřejnoprávních i komerčních médií, kteří, často sami vybaveni nedostatečnými vědomosti a jen chabou žurnalistickou etikou, jsou příkladem neznalosti nejen historické minulosti, ale i jejího kulturního rozměru.
Český prezident Miloš Zeman však nedávno porušil pravidlo zapomínání a ve své úvaze »Co znamenal fašismus pro všechny Slovany bez rozdílu« vyzvedl dokonce i památku komunisty Jana Švermy. S úctou se pak sklonil před válečnými veterány.
Stalo se to v Banské Bystrici při příležitosti sedmdesátého výročí Slovenského národního povstání, kde zaznělo i poděkování hrdinné Rudé armádě, bez jejíchž obětí by nebylo ani Slovenského národního povstání ani osvobození naší vlasti.
Před sedmdesáti lety mnozí tvrdili, že nezapomeneme. A dnes? To, co se učí děti ve školách, je neuvěřitelné a v ničem si nezadá s výklady, které v průběhu druhé světové války vtloukali do českých hlav nejhorší kolaboranti.
Našim dětem a vnukům se tvrdí, že údajný komunismus je sice podobné zlo jako fašismus, ale ve čtyřicátých letech minulého století nebylo jiné cesty, než aby se prý demokratické státy Anglie, Francie a USA dočasně spojily i s komunistickým Sovětským svazem. Důvod byl prý jeden jediný - Hitlerova armáda byla velmi těžkým protivníkem. Ani slovo o tom, kdo nesl největší tíhu válečných operací, ani sebemenší zmínky o tom, kdo způsobil smrt desítek milionů sovětských lidí, téměř třetiny všech padlých a zavražděných této nejstrašnější války, kdo smetl z povrchu zemského sedmdesát tisíc sovětských měst a vesnic, kdo způsobil, že Sovětský svaz ztratil třicet procent národního bohatství. Blahosklonně se přehlíží fakt, že Rudá armáda osvobodila 113 milionů lidí z područí nacistického Německa a dalších sedmdesát milionů z područí japonských militaristů.
Tak například 12. ledna 1945, o týden dříve, než bylo původně plánováno, na přání W. Churchilla, jenž chtěl ulehčit spojeneckým vojskům v Ardenách, zahájila sovětská vojska dobývání východního Pruska, útok na Berlín a obsazování Slezska. Od Baltského moře po Dunaj se postupně do útoku zapojilo sedm frontů Rudé armády o síle pěti milionů vojáků, 62 tisíc děl a raketometů, deset tisíc pět set tanků a samohybných děl a osm tisíc dvě stě letadel. Průlom německé fronty ve středu Polska otevřel Sovětům cestu i na Varšavu, kterou osvobodili 17. ledna 1945.
O deset dní později, tedy 27. ledna 1945, vstoupili vojáci Rudé armády do bran nacistického koncentračního vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), kde našli ve sněhu mrtvoly stovek lidí a v barácích přibližně sedm tisíc naprosto zdecimovaných vězňů. Je smutnou skutečností, že tam v plynových komorách zahynulo či bylo zavražděno jeden a půl milionu Židů (z velké části polských občanů), sto padesát tisíc Poláků, 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Působí pak mimořádně trapně, když stávající ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávné návštěvě Německa v souvislosti s událostmi před sedmdesáti lety prohlásil:»My všichni si dobře pamatujeme na sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa.«
Korunu tomu pak nasadil polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna, když 21. ledna 2015 prohlásil, že koncentrační tábor v Osvětimi osvobodili ukrajinští vojáci: »V ten lednový den tam byli ukrajinští vojáci, ti otevírali brány tábora a oni ho osvobozovali.«Jistě, byli tam i ukrajinští vojáci. Stejně jako další oddíly Rudé armády byl ovšem i 1. ukrajinský front mnohonárodnostní – skládal se z Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínců, Arménů, Ázerbájdžánců, reprezentantů Střední Asie, tedy z více než sta etnických skupin Sovětského svazu.
Ne, nemohu opomenout ani nedávný pochod lotyšských nacistických veteránů z divizí SS, který ani na Ukrajině, ani v Polsku, ani nikde jinde v Evropské unii nevyvolal sebemenší protest. Zato však polský exprezident Lech Walesa se nechal slyšet: »Musíme být s to klást odpor jakékoli formě agrese Moskvy. V případě ohrožení Polska jako první požádám o dobrou zbraň a budu střílet.«
Vraťme se však k událostem před sedmdesáti lety. V tehdejší zoufalé vojenské situaci se v Berlíně utěšovali nadějemi nejen na tajné zbraně, ale hlavně na možnost rozpadu protifašistické koalice. Nacisté proto zesílili svou propagandu se záměrem vyvolat ve Spojených státech amerických nedůvěru vůči Sovětskému svazu. Proto prezident Franklin D. Roosevelt považoval v lednu 1945 za nutné upozornit na tuto skutečnost americký lid. V jednom rozhlasovém projevu pak uvedl, že lecjaké »zlomyslné zvěsti proti Rusům, nebo i proti Angličanům, a dokonce i proti našim velitelům,« které se rozšiřují v USA, mají nálepku Made in Germany.
Zasahování Moskvy bylo tenkrát nejzřetelnější v Rumunsku a Bulharsku. V Polsku a Československu naproti tomu působily politické síly, jež se snažily najít řešení, které by vyhovovalo jim i západním státům. Svědčí o tom i zmínka v amerických přípravných materiálech na Jaltskou konferenci, která začala 4. února 1945: »Vztahy československé vlády,« stojí v uvedených materiálech, »s vládami britskou a sovětskou jsou vynikající a nepředstavují žádný problém«. O Československu padla v Jaltě zmínka pouze v souvislosti s informacemi Sovětského svazu o vedení příštích vojenských operací ve střední Evropě.
Dne 12. dubna 1945 zemřel prezident USA Franklin D. Roosevelt. Zpráva o jeho smrti vyvolala v nacistickém Berlíně značné naděje na možný rozpad protinacistické koalice. Hitlerovo okolí se doslova kochalo představou obratu ve válečném osudu Německa ve stylu záchrany pruského krále Fridricha II. v sedmileté válce po smrti ruské carevny Alžběty. Rooseveltova smrt však neměla vliv na americkou politiku či dokonce na odhodlání protinacistické koalice dovést druhou světovou válku do úspěšného konce.
V Polsku a východním Prusku obsadila Rudá armáda již 8. a 9. dubna 1945 Königsberg (Královec). Americká 1. a 9. armáda se pak 16. dubna téhož roku spojily severozápadně od Dortmundu, a tím odřízly přibližně 325 tisíc německých vojáků od zázemí. Fronta na Odře se začala 16. dubna hroutit. Dva a půl milionu vojáků 1. běloruského frontu maršála Žukova, 2. běloruského frontu maršála Rokossovského a 1. ukrajinského frontu maršála Koněva se probíjelo velkým obchvatným manévrem ze severu i jihu k hlavnímu městu Německa. Přes houževnatou obranu německých vojsk dosáhly útočící sovětské jednotky 22. dubna 1945 vnitřní obranný kruh Berlína a o tři dny později město pevně obklíčily.
Jisté kruhy na Západě se však opět snaží přesvědčit veřejnost, že hlavním nebezpečím byl a stále ještě zůstává údajný komunismus. A právě z tohoto hlediska je prý třeba pohlížet i na druhou světovou válku a její výsledky.
Takové stanovisko není ovšem nové, je to ve své podstatě pokračování toho, co tvrdili nacisté. Je to zasazeno jen do jiných historických souvislostí. Neokonzervativní »teoretici« dokonce vytýkají i prezidentu F. D. Rooseveltovi, že zapojením USA do protihitlerovské koalice zmařil či oddálil možnost likvidovat Sovětský svaz.
Z těchto ideových pozic odmítají dokonce i Teheránskou, Jaltskou a Postupimskou konferenci. A jejich nohsledové jdou ještě dál. »Ukrajina má v čele mladého muže se slovníkem starého nacisty,« prohlásil nedávno na adresu Arsenije Jaceňuka bývalý velvyslanec České republiky v Ruské federaci a na Ukrajině Jaroslav Bašta. Ano, nedávný spor kolem autentičnosti výroků ukrajinského ultranacionalisty Stepana Bandery o nutnosti nemilosrdně vybíjet Židy, komunisty, Poláky a Rusy stočil znovu pozornost k jeho osobě a k jeho odpovědnosti za zločiny, jichž se jeho Organizace ukrajinských nacionalistů za druhé světové války dopouštěla. Do obludných rozměrů dovedla později masakry jeho povstalecká armáda. Nad jejich krutostí a sadismem se pozastavovali i někteří němečtí vojáci.
Ne, není žádným tajemstvím, že v dějinách lidského myšlení a konání se vyskytuje i mnoho nesmyslů a zla. Je-li ovšem člověk nadaný rozumem, citem a vůlí, dovede najít východisko z mnoha těžkých situací. I když, a sedmdesáté výročí vítězství nad fašismem je toho názorným příkladem, téměř s ničím nelze počítat s absolutní jistotou. Dovolím si však tvrdit, že lidský život má smysl především tehdy, je-li člověk schopen uvažovat v širších a hlubších souvislostech.
Miroslav GREBENÍČEK
Vzpomínka paní Kolářové ze Žlutav na partyzány
skupiny Bohuš
Dne 28 .května 2013 jsme navštívili pamětnici z té doby p. Kolářovou, rozenou Urbanovou v jejich domku ve Žlaboch. Pobesedovali jsme o jejich vzpomínkách na členy paradesantní skupiny Bohuš. Přítomni byli manželé Kolářovi , Alois Vychodil ,Josef Nesvadba ,kameraman, Anička Vodehnalová, RSDr. Milan Strnadel ,člen klubu vojenské historie Zlín.
Paní Kolářové tehdy Urbanové bylo na konci války 15 .let. Vyprávěla nám o tom ,že všechny členy skupiny poznala. “Když přišli na Žlutavu nejprve navštívili rodinu Machových, kteří bydlí nad námi u lesa. Byla to chudobná rodina ale srdečně a statečně je přijali a s nimi spolupracovali.“ Parašutisté jim dali padák ,který byl roztrhán a i to jim bylo dobré pro jejich potřebu v domku. “Pak teprve kontaktovali mého tatínka a některé další žlutavské občany.“
„Nás bylo doma taky hodně ,ale když k nám přišli nebo u nás spali, vždycky se k jídlu pro ně něco našlo a maminka pro všechny dělávala šišečky. Ján Valaštiák byl veselé a odvážné povahy. Hrál na harmoniku a rád zpíval .Tatínek přišel domů a řekl, že v lese byla přestřelka .Tak se zarazil a ustrnul .Po té se vydal k bunkru,kde nalezl po chvíli raněnou Věrku a pana Potyše. Věrka byla zraněna do hlavy a pan Potyš vážně raněn do nohy. Napřed donesl k nám raněnou Věrku a vrátil se pro Potyše. A to na kopečku Tvarůžek byla německá pozorovatelna s posádkou. Musel po tmě procházet necelý kilometr od nich. Potyš silně krvácel. Museli mu botu rozřezat a na zemi bylo hodně krve a podlaha byla zakrvácená. Maminka musela rychle vše vydrhnout a boty spalit . Posypala pepřem podlahu a kus cesty k našemu domu. Co kdyby k nám přišli Němci ze psy. Ošetřeného pana Potyše přenesli později do domu paní Řemenovské.“...
„Někdy byla Věrka u nás na půdě odkud vysílala a maminka jí tam nosila peřiny,aby jí tam nebylo zima.“ Dotazovali jsme se jestli lidé v obci o partyzánech věděli. „Ani né ,ale tady ve Žlaboch to pár lidí vědělo ,protože i u nich byli nebo i přespávali. Nikdo ale nic neprozradil.“...
„Vzpomínám na Věrku ,když 8.března 1945 přišla s vysílačkou do naší kuchyně a dala mi sluchátka na uši ,abych si poslechla jak se v Moskvě slaví Mezinárodní den žen. V tej době to nebylo u nás známo tento svátek. Dále si vzpomínám, že jim hodně pomáhali Dvořákovi z Napajedel ,kteří měli dům u cihelny nedaleko železniční trati .Když byli u nás přes den tak tatínek chodíval na kopeček na naše pole a sledoval, zda-li nejdou Němci, tak abychom mohli zavčas utéct všichni do lesa. Nevím co by bylo ,kdyby Němci najednou přišli, tak by nás všechny vystříleli.“...
„ Přibližovala se fronta a my jsme už byli aj s peřinama ve sklepě a tatínek byl zrovna u sousedů. Na našem dvoře bylo s vozem několik německých vojáků . Na voze měli telefonní dráty a další věci. Najednou zazvonil telefon. Němec vzal sluchátko rychle a nervozně s ním praštil a zvolal ruskije a z vozem přes mokré pole odjížděli. Potkal je můj tatínek, když se vracel domů a oni na něj volali ruski ruski.“
„Bylo pozdní odpoledne 2 května ,silně pršelo a kvetli šeříky. U nás se objevili rumůnští vojáci. Bylo jich hodně vidět na poli. Šli přes Žlutavu dál a některým tatínek rozlevál slivovici. Tím pro nás válka skončila .“
Po stopách památníků a památníčků padlých
ve 2. světové válce
Již tradičně každý rok navštěvujeme s naší pobočkou Česko-Ruské společnosti Zlín s květinami památníčky a hroby jak našich spoluobčanů ,tak padlých vojáků a partyzánů v našem zlínském okrese a kraji. Letos u příležitosti oslav 70 .výročí konce druhé světové války převzal nad naší aktivitou záštitu osobně hejtman Zlínského kraje pan MVDr. Stanislav Mišák , kterému děkujeme za výraz jeho osobní podpory v úsílí o připomenutí našich hrdinů ,vojaků a partyzánů a zavražděných spoluobčanů v době národní nesvobody v letech 1939 až 1945.Zlínskému kraji patří poděkování za podporu formou účelové dotace.
Naše akce zahájíme 19. dubna tohoto roku u příležitosti Pietního shromáždění na Ploštině. Dne 30. dubna t. r se od 15.00 hodin sejdeme v kinosále Průmyslových staveb Na slavnostním shromáždění občanů v předvečer osvobození města Zlína slavnou Rudou armádou, kde vystoupí historik a poslanec Poslanecké sněmovny České republiky PhDr. Miroslav Grebeníček Csc , kde vzpomene historických milníků druhé světové války.
Dne 1. května 2015 v 9.00 hodin proběhne za naší podpory a účasti Položení věnců u Pomníku padlých ve Zlíně v parku Komenského .
2. května v dopoledních hodinách provedeme návštěvu a položení kytic u pomníčků na Vsetínsku v obcích Zubří, Dolní Bečva , Prostřední Bečva a Horní Bečva a na vrchu Martiňák.
V den státního svátku 8. května navštívíme s naší štafetou řadu měst a obcí v okrese Zlín : Tlumačov, Napajedla, Pohořelice, Komárov, Bohuslavice Zlína Březnice Ludkovice,Biskupice,HřivínůvUjezd,Vizovicehřbitov,Vizovice-Barák,Slavičín,Kašava,Držková,Hvozdná,Ujezd u Valašských Klobouk, Jaroslavice u Zlína. Všude tam zanecháme kytice květů se stuhami jako výraz vděčnosti těm co padli a zemřeli za naši národní svobodu. Zúčastníme se také dalších pietních aktů kde budeme jako společnost pozváni jako v Otrokovicích, Kroměříži, Vsetíně ,Salaši.
Závěrem naší aktivity bude již tradiční shromáždění u příležitosti konce války a osvobození v obci Žlutava,kde spolu s místními občany a pod záštitou starosty obce Žlutava Ing .Stanislava Koláře ,které proběhne 10 května 2015 u pomníčku paraskupiny Bohuš za místním kamenolomem. Zde také bude slavnostní křest publikace O lidech statečných , která je připomínkou působení rozvědné skupiny Bohuš jež zde působila na sklonku války za podpory a pomocí místních občanů.
Jde nám spolu s ostatními partnery o důstojné připomenutí našeho národního boje za svobodu v době druhé světové války a také obětí našich a našich spojenců, partyzánů a vojáků spojeneckých vojsk-rudoarmějců, amerických a anglických letců, příslušníků Rumunské armády
a příslušníků čs. zahraniční armády, kteří položili své životy v našem kraji.
Josef Nesvadba ,předseda Krajské rady Česko-Ruská společnost Zlín
Jak je také vykládán český protinacistický odboj
Známá teze, že dějiny píší vítězové, se plně potvrdila také po listopadovém převratu roku 1989. Ovlivnila i výklad období národně osvobozeneckého boje v letech 1939–1945, které patří k nejtěžším, ale zároveň i k nejstatečnějším etapám naší novodobé národní historie.
Jeden z tzv. moderních pohledů znevažuje úlohu českého odboje proti německým okupantům. Ve vyhrocené podobě se dokonce objevují tvrzení, že Češi byli národem kolaborantů, udavačů a zrádců. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací. Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů, majících přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Odtud pak byl už jenom krok k jejich odsouzení odsunu Němců a poníženým omluvám za něj.
Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Protektorát Čechy a Morava ovládali okupanti početným policejním a administrativním aparátem, který měl k dispozici veškerou evidenci o obyvatelstvu, získanou už od pomnichovské kolaborující vlády. To značně ztěžovalo úkryt a pohyb ilegálních pracovníků, které zároveň ohrožovali i četní zde bydlící Němci. Okupanti ukořistili v Československu bohatý zbrojní potenciál, ale odbojářům po celou dobu chyběly zbraně. Nevelké lesní a horské masivy, když pohraniční oblasti byly již po mnichovském diktátě připojeny k říši, a značná hustota osídlení komplikovaly podmínky pro partyzánský boj.
A jaký osud by čekal český národ v případě vítězství nacistů? Měl být postupně likvidován, a to germanizací, deportacemi i vyhubením. Bezprostředním cílem okupantů bylo maximálně využít hospodářský potenciál českých zemí pro válečné účely říše. Tím se řídili při zavedení systému nucené práce, teroristických zásazích i sociální politice vůči obyvatelstvu. Potřebovali především, aby česká pracovní síla byla schopna pro ně co nejintenzivněji pracovat. Všechny tyto i některé další skutečnosti určovaly i podmínky pro činnost odboje. Je třeba si je připomínat i proto, abychom chápali celou absurditu takových urážlivých výroků, jaké předvedla např. exministryně Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. A co 360 tisíc obětí? Průběh a výsledky národně osvobozeneckého boje pak ukazují, že využíval všechny své možnosti a výrazně přispíval k porážce fašismu.
Jedno z významných odbojových vystoupení, které však zcela neprávem v současnosti ustupuje do pozadí, je 17. listopad 1939. Studentský protest a potéperzekuční zákrok okupantů byl ve svých důsledcích namířen nejen proti vysokoškolákům, ale jako součást germanizačních plánů proti celému českému národu. Na památku těchto událostí byl 17. listopad ustanoven již v roce 1941 v Londýně jako Mezinárodní den studentstva. Ačkoliv je to jediný mezinárodní den českého původu, není ani zaznamenán u státního svátku 17. listopadu v českém kalendáři.
Vzpomínku na události 17. listopadu 1939 teď každoročně překrývají mohutné oslavy listopadového převratu v roce 1989. V loňském roce došlo pak ještě v Praze na Albertově ke zneuctění památky popravených studentů házením vajec na pět zde přítomných prezidentů a akcí červených karet proti prezidentu Zemanovi,v jejímž pozadí stálo americké vyslanectví. Až natolik se dnes politizuje a zneužívá historie!
Největší dezinterpretace se dostává komunistickému odboji. Jestli snad předlistopadová historiografie se příliš soustřeďovala na úlohu komunistů a ne vždy doceňovala i ostatní protifašistické síly, podle současných výkladů se komunisté nezapojili do odboje vůbec, alespoň ne do roku 1941. Tak to stojí také ve většině dějepisných učebnic pro základní a střední školy.
Popírání odbojové aktivity komunistů v počáteční etapě národně osvobozeneckého boje je v zásadním rozporu s fakty. Komunisté představovali pro fašisty největší nebezpečí, a proto je také nejvíce pronásledovali. Už po 20. říjnu 1938, kdy byla jako první zastavena činnost KSČ, se vytvářelo I. ilegální ústřední vedení KSČ .Během několika měsíců se mu podařilo vybudovat poměrně kvalitní konspirační síť ve spojení se třinácti krajskými organizacemi. V létě 1939 bylo také vydáno ilegální Rudé právo, které s menšími či většími přestávkami vycházelo po celou dobu okupace.
Nástupem do odboje ani intenzitou své činnosti proti okupantům komunisté v žádném případě nezůstávali pozadu za nekomunistickými organizacem iPolitické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor »Věrni zůstaneme«, V boj ani dalšími. Spíše naopak. Na rozdíl od těchto organizací přes krutou perzekuci za heydrichiády neukončili ani tehdy svoji činnost. Na místa popravených komunistů nastupovali další, ke konci okupace převážně příslušníci mladé generace.
I v komplikované situaci po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení stála za komunisty aktivní protinacistická činnost, která je jim dnes upírána. Mj. ji dokládá i zpráva Hlavního říšského bezpečnostního úřadu z 13. 8. 1941, hovořící o značné účinnosti a důsledném dodržování pravidel konspirace komunistického odboje. Oznamovala rovněž, že bylo v době od počátku roku 1940 do jara 1941 zatčeno v Čechách na 1800 a na Moravě kolem 2500 komunistických funkcionářů.
Po válce měly některé politické strany, a to především národní socialisté, problémy s vysvětlováním pochybného chování svých činitelů za okupace. Citujme Prokopa Drtinu: »Někteří z našich představitelů strany skutečně v té kritické době po Mnichovu v roce 1938 zakolísali… a také někteří z našich redaktorů za války selhali.« A právě neohrožená protifašistická činnost KSČ přispěla i k jejímu volebnímu vítězství v roce 1946, jak to tehdy projevovali také její příznivci. Např. J. Čapková: »Zatímco můj manžel, malíř a spisovatel Josef Čapek, byl v koncentračním táboře, dívala jsem se s obdivem na kázeň komunistů, na jejich obětavou oddanost myšlence a na jejich tak četné oběti v odboji.« Nebo malířka Toyen vyjádřila »obdiv nad odolností, kterou procházely stranické kádry v době nejhoršího teroru, a nad odhodlaností…, s jakou dovedla jedna směna za druhou kráčet uvědoměle a s rozvahou na smrt«. Podrobněji o tom pojednává kniha Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944-1948.
Vážíme si všech statečných bojovníků, kteří přispěli k porážce fašismu. Oni sami často pracovali v odbojových skupinách bez ohledu na stranickou příslušnost. Měli bychom se zamyslet, jak přesvědčivěji seznamovat s jejich činy, co udělat pro to, aby se stali příkladem pro dnešní mladé lidi. K jejich úctě k našim osvoboditelům pak rozhodně nepřispívá nedůstojné dohadování politiků o účasti státních představitelů na oslavách 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. Nevyjádřit vděk našim zachráncům, posledním ještě žijícím veteránům, je v rozporu i s lidskou morálkou.
Mezi zmíněnými i dalšími dezinterpretacemi odboje dominují ty, které se vztahují k jeho závěru. Patří mezi ně záměrné zastírání odpovědnosti za nacistická zvěrstva v duchu kampaně Zabíjení po česku. Přispívají k nim i každoroční bombastické oslavy osvobození Plzně americkou armádou. Jsou tradována nesmyslná tvrzení, že se Praha osvobodila sama nebo že ji zachránilo několik tisíc vlasovců. Je zakrývána skutečnost, že proti milionové Schörnerově armádě nasadila Rudá armáda dvoumilionovou sílu. Má být zapomenuto, že 92 procent československého území osvobodila Rudá armáda. V zájmu amerického nejbližšího »spojence« a jeho dobyvačných cílů má být historické dění zcela převráceno.
Nebezpečí fašismu, který byl poražen před 70 lety ve druhé světové válce, navždy, jak se tehdy očekávalo, však znovu ožívá. Zesiluje v souvislosti s děním na Ukrajině. Tamní fašisté se svým symbolem – válečným zločincem Banderou – inspirují také pravicové české historiky k přehodnocování banderovského poválečného řádění v Československu. Konstatují sice, že »banderovci představovali hrozbu pro bezpečnost státu, některé informace o jejich krutostech jsou pravdivé«, ale údajně je třeba napravit jejich komunisty zfalšovaný obraz. Uvidíme tedy, jak budou »nově« vysvětlovány desítky obětí banderovských band v Československu.
Jak toužebně očekávali lidé na jaře roku 1945, ti nejstatečnější se zbraní v ruce, svoji záchranu z nacistického područí! Čeští horliví obhájci amerických světových pořádků však chtějí vymýtit z paměti národa pravdu o osvobození. Po sedmdesáti letech odrodilci typu pana Klvani se propůjčují k tvrzení, že nešlo o osvobození republiky Rudou armádou, ale o její dobytí. Soudný člověk by nemohl takovou nehoráznost vyslovit. Už jenom vzhledem k památce 144 tisíc rudoarmějců, padlých při osvobozování Československa. My na ně nikdy nezapomeneme!
Hana KRÁČMAROVÁ
Čas utrpení, bolestí i očekávání smrti
Koncem dubna bývá na Valašsku sychravé, chladné počasí a nikoho z místních obyvatel nepřekvapují i poletující sněhové vločky. Podobné pochmurné počasí bylo kulisou tragických událostí před sedmdesáti roky. Německé hordy okupantů dne 19. dubna 1945 vypálily a vyvraždily obyvatele malé pasekářské osady Ploština. V pondělí 23. dubna následovalo podobné nacistické běsnění v Prlově. Tehdy, na samém konci druhé světové války, kdy již bylo celému světu jasné, že hitlerovské Německo je poraženo, několik dní před kapitulací, vtrhly fašistické okupační hordy do obklíčené obce. Na přesné plnění úkolu nacistickými pochopy přímo dohlížel K. H. Frank. Rozkaz zněl: jako na jiných místech partyzánského odboje vypořádat se s »bandity«, jak Němci nazývali české vlastence. Ve skutečnosti to znamenalo – vyřádit se, vyrabovat, vykrást, co se dá, a vypálit jejich obydlí. V konečné fázi provést krvavou mstu za přechovávání a podporu partyzánů. S odstupem sedmdesáti roků si dnes asi jen velice těžko můžeme představit celý hrůzný příběh. Svědectví nám předávají někteří z dosud žijících pamětníků této tragédie i uchované zápisy z té doby. Tragédie započala v budově staré školy v Prlově. Právě tam Němci soustředili prlovské občany. V průvodu je pak provedli obcí a další výslechy s brutálním násilím fanatických gestapáků probíhaly v místní hospodě. Tam se v několika hodinách odehrával příběh s nelidským mučením, tam se vlekl čas prožitého strachu o své blízké, nekonečný čas utrpení, bolestí i očekávání následné smrti. Jako v jiných případech sehrála i tady svoji smutnou roli zrada. Také zde se našel kolaborant, který pomohl označit mezi místními občany aktivní účastníky národního odboje. Výsledkem krutého nacistického běsnění toho osudného dne v Prlově byla mučednická smrt patnácti lidí - byli Němci zastřeleni nebo upáleni v plamenech domů. Tři prlovští občané byli oběšeni u Bratřejova. Každý z nich měl svůj osud, všichni se těšili na život v míru. Jejich společnou osobní vlastností bylo hrdinství a odhodlání k boji proti německým okupantům. Připomeňme si jeden z mnoha dramatických příběhů – podivný osud těžce poraněného Tomáše Ondráška mladšího. Jako jedinému z odsouzených mužů se mu, snad jako zázrakem, podařilo uniknout z plamenů jednoho ze sedmi hořících domů. Po poskytnutí první pomoci byl opatrně spoluobčany dopraven do vsetínské nemocnice. Mohl přežít, ale po udání gestapu neušel ani on kruté smrti. Byl nalezen měsíc po hrůzné tragédii, až 23. května, v mělkém hrobě v Hošťálkové se stopami nelidského, sadistického mučení. Soudní lékař po ohledání těla konstatoval otřesný závěr: předtím, než byl Tomáš pohřben zaživa, byl pověšen na hák za kůži na krku. Prlovští občané se stali obětmi německé nacistické zvůle, krutosti a rozpínavosti. Stali se nezapomenutelnými v celkovém počtu 360 000 padlých, umučených a zavražděných Čechů, Moravanů a Slezanů v průběhu druhé světové války. Členové Vlasteneckého sdružení antifašistů (VSA) a Klubu českého pohraničí z Prostějova i Olomouce, spolu s místními občany a s mnohými čestnými hosty, si 18. dubna připomněli výročí sedmdesáti roků od tragické události. Společně a s hlubokou úctou jsme vzpomenuli a položili květy u pomníku se jmény hrdinných občanů - obětí hrůzného fašismu. Nezapomínejme na všechny, kteří položili své životy v boji proti hitlerovské rozpínavosti! Hrdinství našich předků–vlastenců patří projevy vděčnosti a úcty. Tuto připomínku a přání považujeme v současné době za mimořádně aktuální. Znovu sledujeme vzkříšení a rozvoj neofašismu se všemi jeho zločineckými projevy na různých místech ve světě. V některých oblastech České republiky zaznamenáváme legalizaci henleinovské ideologie a opětné ustavení Sudetoněmeckého landsmanšaftu po schválení Nejvyšším správním soudem, tentokrát v předstírané podobě, »po česku«. Je velice smutné, že se vše děje za tichého přihlížení našich vládních činitelů. Při pohledu na dění ve světě fašismus rozkvétá se souhlasem vládních představitelů těch zemí, které samy sebe označují za nositele demokracie.
Josef LIŠKA, předseda VSA Moravy a Slezska
DOSLOV
Tuto publikaci jsme se rozhodli vydat jako dokument, který dosvědčuje atmosféru dnešních dnů. Dnů, ve kterých uplynulo 70 let od doby, kdy si svět vydechl ze strašných útrap nejstrašnější války, která zachvátila Evropu a svět a zničila víc jak 60 milionů lidských životů ,miliony lidí učinila válečnými invalidy a zničila nesmírné hmotné hodnoty . Svět se ale nepoučil ! Dále jsou i dnes vedeny smrtonosné válečné konflikty kolem nás . Stále platí ono Fučíkovo Lidé bděte –měl jsem Vás rád !
