Dvaadvacátý seskok
STALO SE
Dvaadvacátý seskok
Podle vyprávění bývalého partyzána Jana Valaštiaka
Bylo to 2. února 1945, když jsme dostali rozkaz připravit se k letu. Vybaveni jsme byli dobře, každý měl podrobnou mapu Chřibských lesů, zbraně a jídla dokonce na tři měsíce.
I když to byl můj už dvaadvacátý seskok, přece jsem byl trochu nervózní, šli jsme do zcela neznámého kraje. Stanovali jsme na letišti u Lvova, někdy před večerem. Vím však, vyprávěl nám Ján Valaštiak, jenž byl členem partyzánské skupiny Bohuš, nazvané podle křestního jména velitele B. Uličného,
že bylo asi sedm hodin, když nám ve výšce bezmála pět kilometrů velitel povídá:,, PŘIPRAVTE SE!“
A pak už to šlo, skákali jsme jeden za druhým. V několika vteřinách se všech osm padáků snášelo pomalu dolů. Každý z nás myslel na to, aby seskok dobře dopadl, neboť dvě skupiny, vysazené v tomto prostoru se stejným úkolem, byly téměř zničeny.
Konečně bylo zřetelné vidět zemi. Byla pokryta sněhem, a to klame v odhadu výšky. Pod námi byl les, sedm nás zůstalo viset na stromech. Nakonec však vše dobře dopadlo, netrvalo ani dvacet minut a byli jsme všichni na smluveném místě.
Kde to bylo?
Na Kudlovské dolině, v ohbí silnice u nynějšího rekreačního střediska gottwaldovského Svitu."
Jednotka tedy byla vysazena na stanoveném místě a mohla zahájit svoji činnost.
Její úkol?
Byl jasný, mít pravidelné spojení s velitelstvím IV. ukrajinského frontu
a předávat všechny zprávy o pohybu německých vojsk, o situaci v zázemí apod.
Osm nových partyzánů se shromáždilo ke krátké poradě. Co teď budeme dělat? Jsme v docela neznámé krajině. Nejdříve musíme zjistit situaci a obstarat si spojky ze spolehlivých obyvatel okolních vesnic. Jedna pozorovatelna partyzánské skupiny byla
vybudována v Napajedlích, v domě M. Janiše. Zde měl Jan Valaštiák dobrý úkryt, zároveň také přehled o všem, co se v okolí dělo. Dům byl u cesty, která spojovala velká města, bylo vidět na dráhu a blízko byla také voda. Janišovi ochotně pomáhali ve všem, starali se o partyzána jako o svého syna.
To však neznamenalo, že Janův úkol byl lehký. Pravidelně musel dávat do bunkru, vybudovaného v lese u žlutavského lomu, zprávy, aby je radistka Věra mohla ve smluvenou dobu předat velitelství. Samozřejmé, že nejlepší zprávy byly přímo od pramene, od německých nebo maďarských vojáků.
Jednou v dubnu chystal se Jan Valaštiák na cestu do bunkru, aby se setkal s dalšími členy oddílu, vyměnil si zkušenosti a také trochu odpočinul. Zpravidla chodil po Chmelnickém mostě, neboť nebylo na něm tak rušno. Bylo asi půl šesté, když se rozloučil s Janišovými, zkontroloval výzbroj a vyšel na ulici.
Byl už pár kroků od mostu, když uslyší:
,Halt!"
Před ním stojí dvoučlenná německá hlídka.
Co teď, vrátit se? To nebylo možné, jediná cesta je vpřed.
V každé ruce se objevila pistole, třeskly dvě rány a překvapení Němci šli k zemi. Partyzán jim sebral zbraně, náboje a oba členy hlídky hodil do Moravy. Rychle přeběhl na druhou stranu řeky, chvíli z úkrytu pozoroval, co se bude dít a pak spěchal do cihelny, kde bylo jedno z dalších partyzánských středisek.
V poledne se dověděl o tom, jak Němci zuřili, že mají 12 rukojmí, občanů města, zavřených ve věznici soudu.
Co teď? Jít se přihlásit a zabránit zbytečnému přelévání krve, nebo pokračovat dál v plnění svého úkolu, jenž mu byl stanoven velitelem partyzánského oddílu?
,,Do Napajedel se za každou cenu musím dostat, zjistím situaci a podle toho rozhodnu."
Jak se však dostat přes most, když jej nyní hlídá šestičlenná hlídka?
,,Nedá se nic dělat, musím počkat, až bude noc," říká si sám pro sebe Jan a ihned, jakmile se setmí, zaujímá u mostu výhodné místo a pozoruje počínání hlídky. Bylo asi půl jedenácté, když při střídání hlídek se naskytla výhodná příležitost k přeběhnutí na druhou stranu. Jan se o to pokusil. (Dokončení příště)
Přepis novinového výstřižku z roku 1965 nalezeného u p, Kolářové ze Žlutav